Chorvatsko - historie - novověk
Dalmácie jako benátská provincie
Až do 18. století byla celá tato oblast pod kontrolou Benátek. V posledních staletích benátského panství zaujímala Dalmácie v celkové bilanci republiky stále podřadnější postavení, proto se také zemědělství v Dalmácii věnovala mnohem menší pozornost než třeba v ostatních levantských državách. O kultivaci zdejší chudé půdy se prakticky neuvažovalo, často také scházel potřebný kapitál, který zpravidla nacházel uplatnění při financování armády a stavbě opevnění. Když si Turci v roce 1459 podrobili Srbsko, roku 1463 Bosenské království, roku 1493 části Chorvatska, roku 1499 Zetu v Černé Hoře, stali se největší hrozbou pro dalmatská města. V roce 1537 dobyli chorvatskou pevnost Klis, vzdálenou jen 8 kilometrů od Splitu. Po objevení Nového světa a nových námořních cest do Asie značně poklesl význam středomořského obchodu, a tím začal i pozvolný hospodářský úpadek Benátek. A tak se benátská námořní republika musela rozloučit i s některými územími v Dalmácii. Pobřežní pás táhnoucí se před horským masivem Velebitu přešel do rukou Rakouska – Uherska, zatímco ústí řeky Neretvy a zázemí Splitu se zmocnila osmanská říše.
Chorvatsko v 19. a 20. století
O neslavný konec námořní republiky se zasloužil roku 1797 Napoleon Bonaparte. Východojadranské državy Benátek přenechal Rakousku, ale roku 1805 je znovu připojil k Itálii. Roku 1815 byly Istrie a Dalmácie na Vídeňském kongresu na celé století postoupeny Rakousku. Od poloviny 19. století byl systematicky rozšiřován ústřední válečný přístav v Pule. Stavěly se nové silnice jak na pobřeží, tak na ostrovech, horské silnice přes průsmyky, spojující pobřežní města s Budapeští a Vídní, později také s Bosnou. Díky nově vybudovaným železničním tratím a novým lodním tratím rakouské společnosti Terstský Lloyd a Chorvatsko-maďarské paroplavební společnosti, začal na nádherné jadranské pobřeží pozvolna pronikat také rakouskouherský turistický ruch. Po atentátu na Františka Ferdinanda d´Este, rakousko-uherského následníka trůnu, příslušníkem tajné srbské organizace „Černá ruka“ Gavrilem Principem roku 1914 v Sarajevu, začala na západním okraji Balkánu první smutná kapitola evropských dějin 20. století: 1. světová válka. Rakousko patřilo ke státům, které ji prohrály, a tak po chorvatsko-srbské koalici vzniklo roku 1918 Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, pozdější Jugoslávské království, k němuž patřily také chorvatské pobřeží s ostrovem Krk, Dalmácie, Černá Hora a většina dalmatských ostrovů. Po Titově úspěšném partyzánském boji vznikl roku 1945 jugoslávský mnohonárodnostní stát, Socialistická federativní republika Jugoslávie. Istrie a Dalmácie byly připojeny k Chorvatsku, Černá Hora se stala samostatnou republikou. Titův mezinárodně úspěšný kurz velkého státníka držel šest kulturně velmi odlišných federativních republik až do jeho smrti v roce 1980 pohromadě. Brzy potom se však objevila do té doby potlačovaná potřeba samostatného chorvatského státu, k jehož ustanovení došlo roku 1991.
Chorvatsko: vznik nového státu
Po referendu v roce 1991 se Slovinsko a Chorvatsko prohlásily za samostatné nezávislé státy. Slovinsku se po desetidenní válce v červnu 1991 podařilo najít s Bělehradem „společnou řeč“. Pokus zprostředkovatelů Evropského společenství, kteří se 8. července 1991 sešli se zástupci těchto samostatných republik na Brioni a kteří chtěli trvat na další existenci Jugoslávie, byl neúspěšný. Slovinsko a Chorvatsko byly roku 1992 mezinárodně uznány jako samostatné státy. Istrie a Kvarner, západní části Chorvatska, nebyly do této války zataženy, avšak vzhledem k nedalekým válečným ohniskům utrpěl v těchto letech silně tamější turistický ruch. Hojně navštěvovaná dalmátská města Zadar, Šibenik a Dubrovnik jugoslávská armáda delší dobu ostřelovala a způsobila jim značné škody. Daytonská mírová dohoda, kterou v listopadu 1995 podepsali Chorvaté, Srbové a Bosňané, a jednotky SFOR umístěné v této oblasti zabezpečují mír v Bosně i Hercegovině. Turistický ruch v Istrii a Kvarneru se už roku 1996 zcela vrátil do normálních kolejí. Také do Dalmácie, do Dubrovniku či k Plitvickým jezerům, lokalitám zařazeným organizací UNESCO do světového kulturního dědictví, proudí rok od roku stále více návštěvníků.
